Reklama
 
Blog | Ivo Stružinský

Když nemůže popkultura k Čechovi

Něco je špatně. Kdo má oči či uši, to asi tuší. Je to v kině a je to v televizi. Je to česká populární kultura. Je to takový zvláštní závan hniloby, o kterém všichni víme, že tady je, občas si na něj někdo postěžuje, ale jinak s ním prostě žijeme. Co mě tedy pohnulo si tentokrát rýpnout do hnisajícího boláku české popkultury? Je to fakt, že tento problém prostě již přestává existovat.

Prapůvod tohoto vývoje lze vysledovat do dob, kdy Česko zasáhly dva seriály: The Big Bang Theory a How I Met Your Mother. Oba, dnes již notoricky známé, znamenaly zásadní zlom. Před nimi konzumovala většina Čechů zábavu „postaru“ – z televize, rádia, nebo místního biografu (či spíše multiplexu). Pouze určitá úzká – a svým způsobem exkluzivní – skupina nadšenců se od pout místních kanálů oprostila a začala díla získávat alternativními cestami z internetu a v té době hlavně výměnou na pevných nosičích.


Tito lidé byli dostatečně zapálení pro své fenomény na to, aby věnovali svůj volný čas jejich kompletování a překladu titulků. Ony fenomény byly zároveň ty, které si takovéto věrné a zapálené komunity fanoušků (takzvané fandomy) obvykle budují, tedy hlavně sci-fi a příbuzné žánry. Těžko říct, zda byl příčinou rozvoj broadbandového internetu, či rozmach poměrně rychlých a univerzálních přenosných pevných disků, ale nakonec si i obyčejní Češi – mundanes, noobs, mudlové, jak chcete – osvojili popkulturu, která svou kvalitou značně převyšovala prakticky cokoliv, co mohly nabídnout české televize.

Nadšení autoři amatérských titulků učinili produkci amerických a britských televizních stanic srozumitelnou i obyčejnému divákovi. Snadné stahování, „směna“ na pevných discích, nebo pirátské streamovací servery ji zase podali na stříbrném podnose i naprostým počítačovým negramotům. Právě The Big Bang Theory a How I Met Your Mother zaznamenaly první boom mezi běžnou populací a z výsady nerdů se stal běžný způsob konzumace populární kultury. Následovaly samozřejmě další fenomény – IT Crowd, Dexter, Prison Break, Lost, Heroes. Všechny měly společné to, že byly buďto brilantně napsané (obzvláště v případě komedií) nebo měly nezvykle vysokou produkční hodnotu, takovou, jakou můžeme těžko hledat i u českých celovečerních filmů, natož televizních seriálů. Tento trend se rozvíjí dodnes a hlavními tahouny jsou dnes britské minisérie (Sherlock) či produkce HBO (Game of Thrones).

Reklama

Posuňme se ale na časové ose o pár let dopředu, do roku 2013. Od dob, kdy nové technologie a dobrovolná práce fandů otevřely běžným Čechům brány do světa zahraniční populární kultury, uběhlo mnoho času. Krom televizních seriálů můžeme v repertoáru „viděného“ obsahu mnoha lidí najít i komediální vystoupení, divadelní hry, koncerty, populárně naučné pořady, předávání nejrůznějších cen, nebo třeba dokumenty. Díky YouTubové revoluci a překladatelským snahám, soustředěným zejména kolem serveru videacesky.cz, mají diváci přístup k neuvěřitelné mase nového obsahu, které toto nové médium nabízí.

V tomto podnebí přichází vystoupení irského scénáristy a stand-up komika Dylana Morana. Stand-up komedie má u nás pramalou tradici. Pomineme-li pořad Na Stojáka, jehož osvětová hodnota je sice chvályhodná, kvalita v kontextu žánru však diskutabilní, prakticky u nás neexistuje. Čechy stand-up nezajímá, řekl si někdo, zajímá je Ein Kessel Buntes. Když bylo vystoupení Dylana Morana v Praze oznámeno, neexistovala k němu žádná propagace, pouze událost na facebooku a poznámka na oficiálních stránkách komika. První termín byl vyprodán za deset minut, pořadatelé přidali další. Ten byl vyprodán za čtyři minuty. Přidali tedy ještě jeden a tentokrát rovnou do Lucerny, byl opět vyprodán v řádu minut. Kdosi z redakce Reflexu si na stránce události na facebooku stěžoval, že nebylo žádné avízo. Nebyly plakáty, nebyly billboardy. Dylanovi se u nás neprodává žádné DVD, v televizi se objevil pouze ve svém sitcomu Black Books, který se chvíli vysílal bez dabingu v pátečním deathslotu na ČT2. A proč se tím vůbec zabývám?

Tento případ naprosto popírá logiku postavenou na předpokladu, že co u nás televize nenabízí, Češi nechtějí, tedy že nemá cenu českým divákům nabízet věci, které nejsou v našem kulturním prostředí nijak zakořeněné. Proč? Protože mnoho Čechů se už naděje na obstojnou českou popkulturu vzdalo. Jednoduše už v českém kulturním prostředí vůbec nežijí. Internet zrušil geografickou bariéru mezi českým konzumentem a severoamerickou či anglosaskou kulturní scénou. Česká populární kultura je vystavena konkurenci, ve které nemůže obstát. Přesto se o nápravu nijak nesnaží. Zatímco Britové v posledních letech vypracovali svou televizní produkci do podoby klenotu, kterým se i Češi kochají na denní bázi, české televize chrlí podřadné soap-opery a trapné estrády.

Když byly předány letošní ceny TONY – broadwayská divadelní ocenění – česká reakce na sociálních sítích byla jednohlasná: úžasné. Lidé, kteří nejenže na Broadwayi nikdy nebyli, ale nejsou ani nijak zvláštními nadšenci, byli z předávání cen u vytržení. Mezitím byla anketa Tý-Tý jen další trapnou přehlídkou mrtvol. Nemluvě o Českých Lvech, jejichž renomé má blíže k cetce z pražského bohemia crystal souvenir shopu než k uznávané filmové ceně.

Přesto se zřejmě čeští producenti a klíčoví televizní hráči domnívají, že jediná konkurence, kterou mají, je ta, které čelí v rámci naší kotliny. Každý rok čekám, že snad dojde k procitnutí, každý rok jsem zklamán. Bývávaly časy, kdy jsem se domníval, že tato stagnace a provinční izolovanost české popkulturní scény i dvacet let po revoluci povede buď ke kritickému úpadku, nebo bude prolomena novou krví, která jí obrodí. Nyní si začínám uvědomovat, že mnohem pravděpodobnější je třetí cesta. Češi lokální populární kulturu neschopnou sebereflexe a rozvoje, jednoduše opustí. Přenechají ji těm posledním jedincům, kteří ještě nezjistili, že za jejich ulitou je větší a lepší svět a ona v chráněné dílně provinčních zombie tvůrců zhyne na zadušení hnilobou a představou o vlastní důležitosti.

Nevím, jestli je to tak dobře, samozřejmě by se mi varianta obrození líbila daleko více, ale nezávisí na mě, jestli ještě k nějakému obrození dojde. Závisí to na tvůrcích, producentech, studiích a televizních stanicích a jejich schopnosti a ochotě se učit, jak se to dělá jinde a eventuálně přispět vlastní invencí, místo neustálého propírání starého prádla a opakování starých chyb. Závisí to na pochopení faktu, že jejich produkce – ač zdánlivě úspěšná u divácké populace – je úspěšná pouze v množině těch, kteří ještě v českém kulturním prostředí žijí, a ta se povážlivě zmenšuje, jak lidé symbolicky emigrují za lepším.

Děkuji Danovi za korekci mých gramatických veletočů.