Ano, C je správně! Z nějakého důvodu je představa o tom, jak mládež degradují počítačové hry, velmi oblíbená. O odborníky předkládající sáhodlouhé výčty negativních důsledků hraní her vskutku není nouze. Pomineme-li ještě relativně pochopitelné a smysluplné výtky pediatrů, že se některé děti věnují hraní na úkor pohybových aktivit, najdeme především širokou škálu samozvaných expertů. Obvykle je televize vydává za psychology, ačkoliv se často jedná o absolventy genderových či podobných studií, a hýří arzenálem průrazných mouder a pravd. Mezi nejoblíbenější patří tvrzení, že se mládež hraním her vyžívá v násilí a následně touží vyzkoušet si jej na vlastní kůži. Případně, že ztrácí ponětí o hranicích mezi realitou a fikcí. Přeskočíme fakt, že se jedná o spekulativní hypotézu, která není nijak potvrzena, je to prostě pouze domněnka. Videohry neobsahují o nic více násilí než například filmy nebo knihy a stejně jako u filmů a knih je jejich vhodnost pro děti a mládež hodnocena. Pokud tedy existuje důvod, aby dítě hru nehrálo, je to na ní velmi viditelně napsáno. Pokud tedy následně nevinné dítko hraje hru, která na jeho věk obsahuje nadmíru násilí nebo jiných problematických prvků, je to vina jen a pouze jeho rodičů.
„Ano, ale hry jsou špatné i pro dospělé, psali přece tuhle někde na *doplňte náhodný internetový deník*, že nějakým rodičům kdesi v Asii zemřel potomek, jelikož se věnovali více virtuálnímu světu hry než vlastnímu dítěti“, mohl by někdo říct. Problém je, že když někdo spáchá zločin a je zároveň hráčem videoher, většina médií automaticky předpokládá souvislost mezi těmito dvěma fakty. Pravdou ale je, že když někdo hraje závodní hry, pak vezme auto a vydá se na vražedně rychlou spanilou jízdu, tak to nedělá proto, že by ho k tomu přesvědčila hra. Dělá to proto, že je to vyšinutý psychopat. A byl by vyšinutý psychopat, i kdyby skládal origami nebo si hrál s jojem. Zmínění rodiče (pokud vůbec kdy existovali, s tím jak dobře internetové deníky kontrolují své zdroje) byli nesamostatní sociopati a i kdyby nehráli počítačové hry, nejspíš by jim doma nevydržel ani kaktus.
A nejen, že podle mého videohry nepředstavují strašidlo, jaké z něj mnoho lidí dělá. Videohry jsou dokonce prospěšné! Hra je médiem velmi mladým a jako takové médium prodělává velmi rozsáhlý a překotný vývoj. Hry tedy již dávno nejsou pouze primitivními hříčkami. Mnohé počítačové hry dnes dosahují filmových kvalit, ať už se jedná o kvalitu scénáře či dabingu. Oproti pasivní konzumaci lineárního příběhu obvyklé u všech ostatních médií jako je film, televize či literatura, nabízejí hry aktivní participaci hráče. Možnost ovlivňovat, jak se příběh odehraje. Často dokonce staví hráče před náročná rozhodnutí, která vyžadují jeho opravdový morální vklad do příběhu. Videohry už dávnou nejsou jen bezduchou zábavou pro asociální mládež. Například v herní sérii Mass Effect existuje více než 1 000 proměnných zastupujících rozhodnutí a zvraty v příběhu, jejichž téměř libovolná kombinace definovaná hráčem vytvořila souvislé vyprávění. Nemusím asi říkat, že počet výsledných kombinací je nepředstavitelný a že tak téměř každý hráč prožil příběh hry trochu jinak a po svém.
Počítačové hry nejsou nijak pokleslejší nebo škodlivější než filmy či knihy. Hraní počítačových her – v rozumné míře, pochopitelně – nevede k degeneraci, ba naopak. Nabízí hráčům mnoho pozitivních faktorů, které zůstávají odpůrcům her skryté. A i když se to může někomu zdát jako troufalá myšlenka, stejně jako dobrá kniha nebo dobrý film, i dobrá hra dokáže člověka nesmírně obohatit.